Určitě jste se během života setkali se spoustou vytížených lidí. Jedni pracují proto, že svou práci milují (tedy spíše nepracují, ale svou prací žijí). Druzí jsou donuceni životními okolnostmi. A potom jsou lidé, kteří výkon a úspěch prostě potřebují, jinak se necítí dobře a nejsou se sebou spokojení. Této skupině se říká workoholici – lidé závislí na práci.
Jaký je rozdíl mezi „milovníkem práce“ a „workoholikem“?
Představte si dva muže – pana X a pana Y. Oba pracují 80 hodin týdně. Pánové, nezlobte se, že uvádím příklad na mužské populaci. Samozřejmě, že workoholismus se nevyhýbá ani ženám, ale častěji bývá mužskou záležitostí.
Pan X se cítí v životě celkem spokojený. Práce je pro něj zábavou, vidí v ní hluboký smysl. Nevysává z něj energii, spíše naopak. Umí dobře delegovat, nesnaží se mít vše pod kontrolou. Má fungující rodinu a spokojený vztah s manželkou. Manželka chodí do práce, tudíž péči o děti mají určitým způsobem rozdělenou. Tráví společně dva víkendy v měsíci a dvakrát za rok jezdí na rodinnou dovolenou. Pokud je pan X s rodinou, mobil vypíná. Na dovolené se připojuje k internetu pouze ráno a večer, aby vyřídil jen to nejnutnější. Věnuje se horolezectví a jízdě na kole.
Pan Y je z práce vyčerpaný. Má zdravotní potíže. Hlavním smyslem jeho práce jsou peníze a zabezpečení rodiny. Je velký perfekcionista, snaží se mít vše pod kontrolou, nerad deleguje. Vztahy v rodině jsou napjaté. Dětem se věnuje jenom občas. Když je dostane na starost, tak s nimi jde většinou nakupovat dárky nebo do drahé restaurace. Manželka nepracuje, tudíž má čas se o děti postarat. Pokud pan Y není delší dobu (více jak hodinu) on-line, začne být nervózní a podrážděný. Je zvyklý okamžitě reagovat na všechny pracovní požadavky. Nemá žádné další koníčky.
Vidíte ten rozdíl?
Máte „náběh“ na to stát se workoholikem/workoholičkou?
Zkuste se upřímně zamyslet nad níže uvedenými tvrzeními:
- Pracuji dvanáct a více hodin denně a o nic moc jiného se doopravdy nezajímám.
- Řeším pouze pracovní věci, na nepracovní záležitosti, např. rodinu, koníčky, přátelé se nedokáži moc soustředit.
- Na rodinu nemám čas. Jsem přece v práci. O to, co dělají, se zajímám jen povrchně. Někdy se i snažím, ale jsem tak dost mimo. Poskytuji hlavně materiální zabezpečení.
- Mám rád/a vše v práci pod kontrolou. Navíc jsem tak trochu perfekcionista/perfekcionostka.
- V žebříčku mých hodnot stojí na prvním místě práce. Ostatní věci následují až v dlouhém odstupu za ní.
- Kromě práce nemám čas na jiné zájmy. Jsem tak trochu samotář.
- Pokud nemohu pracovat, jsem nervózní, podrážděný, ve stresu, špatně spím apod.
- Mám zdravotní potíže.
Pokud jste si alespoň na tři z nich odpověděli „to jsem já“ – potom máte náběh na workoholismus, případně workoholikem/workoholičkou již jste. Problém je v tom, že to často nevidíte – závislosti ovládají a zkreslují náhled rozumu.
Závislosti ovládají celou psyché
Na všech závislostech mě fascinuje způsob, jakým dokáží ovládnout celou psychiku. Toužíme po alkoholu, cigaretě, práci…Rozum by měl stát logicky proti této touze. Nestojí. Touha bývá silnější. Aby nedošlo k vnitřnímu konfliktu, tak si touha podmaní rozum a on s ní začne spolupracovat. Jak? Workoholik/workoholičaka začne racionalizovat, například:
- „Pracuji pro svoji rodinu, aby se měli dobře, aby děti měly to nejlepší vzdělání, aby si mohly koupit, co se jí líbí, abychom nikdy neměli nouzi.“
- „Pracuji pro službu lidu. Kdyby všichni pracovali tak poctivě jako já, nebyli by ve světě žádné problémy. Pracuji vždy naplno, jak nejlépe dovedu.“
- „Budu takto pracovat už jenom tři měsíce, potom mě povýší (nebo skončí projekt) a v práci polevím.“ Jenomže potom toho člověka potkáte za rok, už ho povýšili dvakrát, plat mu zvedli třikrát, skončilo již deset projektů, ale on stále nadlidsky pracuje.
Pro workoholika je skutečně těžké strávit jakýkoliv čas bez práce. Práce je pro něj drogou – hlavní a často jedinou životní náplní. Je schopen/a pro ni obětovat rodinu, přátele i koníčky. Pokud nepracuje, má abstinenční příznaky, které se nejčastěji projevují jako pocity viny, neschopnosti a vlastní nedostatečnosti.
Jak to často končí „hvězdná dráha“ workoholika?
K pochopení toho, že práce není všechno, docházejí workoholici/workoholičky často velmi bolestně. Přes zdravotní kolapsy, ztrátu manželky/manžela a dětí, vyhazov ze zaměstnání či krach vlastní firmy, pro kterou žili. Nakonec zjistí, že jim nic nezbylo. Pak se stává, že sahají po alkoholu nebo jiných návykových látkách, čímž se jedna závislost nahradí další a problémy se násobí.
Chorobná závislost na práci může být zástěrkou pro různé hlubší problémy
Workoholismus se často „dědí“. Přesněji řečeno přenášejí se vzorce chování rodičů na děti. Patří sem kladení vysokých nároků na dítě, emočně chladné prostředí, pochvala a láska pouze za dobrý výkon, život ve velké materiální nouzi apod.
Chorobná závislost na práci může být zástěrkou pro různé hlubší problémy, jako jsou třeba:
- Prožité a nezpracované traumatické události – například smrt blízké osoby.
- Nízké sebevědomí – dobrá kariéra, vysoký plat, atraktivní společenské postavení, to vše zvyšuje muži/ženě sebevědomí. Navíc, dnešní společnost tyto atributy uznává jako hodnoty a je to velmi přitažlivé pro opačné pohlaví.
- Nespokojenost ve vztahu – muž/žena utíká do práce, místo toho, aby řešil/a problémy s partnerkou/partnerem.
- Různé druhy strachů – z nezabezpečení rodiny, nezvládnutí rodičovské role, z opuštění partnerkou/partnerem apod.
Co prožívá partnerka workoholika?
Měla jsem v poradně klientku. Jmenovala se Judita. Slyšela jsem přibližně toto: „Všichni moji známí si myslí, jak mám skvělý život. Bydlím v domě s velkým bazénem. Mám dvě krásné, zdravé děti a mohu si cokoli koupit. Nemusím pracovat. Manžel nechce, abych pracovala. Manžela skoro nevidím, je workoholik. Domů se chodí jenom vyspat. Nemáme téměř žádný sex. Jsem strašně sama. Na společné dovolené jsme nebyli tři roky. Jezdím s dětmi – sama. Občas jdeme na večeři, on je pořád na mobilu, buď s někým telefonuje, nebo vyřizuje e-maily. Už se to nedá vydržet. Chci od něj odejít.“
Co prožívá partner workoholičky?
Od jednoho známého jsem během jízdy vlakem slyšela toto: „Je pořád v práci. Téměř nic neděláme společně, nemáme žádné společné zájmy. Když přijde pozdě večer domů, dá nám něco k jídlu, povrchně se zeptá, jak se máme, ale v podstatě ji to nezajímá. Za chvíli se zavře do své pracovny a něco tam dělá. A tak to běží den co den …“
Jak workoholikovi pomoci?
Ke každé závislosti patří koalice – v tomto případě rodinný systém. Pokud nechcete partnera/partnerku opustit, tak je potřeba si uvědomit, jaké „výhody“ vám tato partnerova/partnerčina pracovní závislost přináší. Pohodlí? Vlastní volný čas? Finanční zabezpečení? Pokud se jich nechcete vzdát, tak si zařiďte vlastní život – vedle partnera/partnerky. Pokud jste ochoten/ochotna se všeho toho vzdát, tak je třeba s partnerem upřímně promluvit:
- Jasně mu/ji vysvětlete celou situaci, jak se cítíte vy, jak děti.
- Snažte se ho/ji motivovat a poukazovat na to, jak vám a celé rodině chybí.
- Zdůrazňujte fakt, že peníze a pohodlí pro vás nejsou to první.
- Pokud nepracujete, můžete navrhnout, že chcete nastoupit do práce, a potom bude nutné si rozdělit péči o děti a o domácnost.
- Udělejte dohodu o trávení společného času a skutečně ji dodržujte.
- Vysvětlete mu/ji zdravotní a sociální rizika jeho/jejího životního stylu.
- Navrhněte návštěvu kouče nebo psychologa.
Obrňte se však velkou dávkou trpělivosti. Změna většinou vyžaduje čas. Pokud vás však partner/partnerka ignoruje, nemá pocit, že by byl/a workoholikem/workoholičkou a situaci dlouhodobě nechce řešit, tak doporučuji sebrat odvahu a odejít.
Nakonec to nejdůležitější: Nikdy neztrácejte víru a naději!
Ať se Vám stane dnes něco pěkného!
Radka
Pokud si přejete, přihlašte se k odběru našeho newsletteru zde.