Díra v duši. Jaký je Váš pocit vlastní hodnoty?

autorka: Radka Loja, publikováno 12. 12. na www.psychologie.cz

Pokud si přejete, můžete navštívit moje kurzy na webu Mindrtrix:

Chci se podívat [/su_note]

Mnoho lidí, se kterými se setkávám, ať jsou to moji přátelé nebo klienti, mají pocit, že s nimi jaksi není něco v pořádku. Přitom jsou často velmi úspěšní, ale nedokáží si vychutnat radost z ničeho, co se jim podařilo. Trápí je pocity nejistoty a úzkosti. Někde v koutku duše mají pocit, že nejsou dobří, že musí být lepší nebo dokonce dokonalí.

Často od nich uslyšíte věty jako:

• „A myslíš si, že jsem to udělal dobře?“
• „Mohl jsem to určitě udělat lépe, kdybych …“
• „Za to může on, že to takhle dopadlo.“
• „On může taky za to, že je mi teď tak mizerně.“

Potřebují potvrzení a ujištění zvenčí, že se zachovali správně, případně se ujistit, že viníkem je někdo jiný.

Někdy mají také dojem, že jejich život postrádá jakýkoli smysl. Jdou do práce, potom zase z práce, něco udělají doma nebo si někam zajdou, potom si pustí televizi a takhle to jde pořád dokolečka. Nejsou spokojeni se svým životem, nudí se. Něco je vnitřně užírá.

Tyto potíže mají často jednoho společného jmenovatele. Tím je narušený pocit vlastní hodnoty a z něj plynoucí nepřijetí sebe samého takový jaký jsem.

Můžete si říct: „Ale co je špatného na tom, že se chci zlepšovat a posouvat se dál? Není to právě ten špatný pocit, co mě motivuje ke změně?“

Ano, špatný pocit nás může motivovat ke změně, ale potom nám spíše překáží. Představte si např. člověka, který si o sobě myslí, že se mu nic nedaří, protože je pořád vynervovaný. Takový člověk má mnohem větší tendence k selhání a nervozitě. Čím víc bude se svou nervozitou bojovat a odmítat ji, tím se tato jeho vlastnost posílí. Kdyby přijal sebe i se svoji nervozitou, tak by se značně uklidnil. Následná změna jeho chování by potom vycházela z lásky k sobě samému a ne z nenávisti. Začne třeba cvičit jógu, meditovat, půjde na procházku a jeho nervozita se začne zlepšovat. Když náhodou zase bude nervózní a selže, tak si řekne „No a co, kdo je dokonalý?“ a půjde v klidu dál. Kdyby se svou nervozitou bojoval a dočasně by selhal, tak by zažíval pocity viny a nenávisti vůči sobě, možná by svoji snahu vzdal. Přijetí není stagnace. Změně se nevyhnete. Otázkou zůstává, jestli ta změna bude vycházet z přijetí a lásky, nebo z nepřijetí a nespokojenosti.

„Nejtěžší břemeno, jaké může člověk vláčet životem, je strach a úzkost z toho, že nesmí být takový, jaký skutečně je.“

Nedostatečný pocit vlastní hodnoty můžeme často poznat podle toho, jak přijímáme kritiku od druhých. Schopnost či neschopnost přijímat a zpracovávat kritiku je indikátorem síly pocitu vlastní hodnoty. Jestliže někdo špatně snáší kritiku, naznačuje tím, že má slabě vyvinutý pocit vlastní hodnoty.

„Mnoho lidí svou urážlivost ukrývá pod maskou povznesenosti či povýšenosti. Předstírají sílu, ale v hloubi duše jsou hluboce zraněni.“

Kde se pocit vlastní hodnoty vlastně bere?

Psychologové se shodují na tom, že směrodatnou fází pro vývoj pocitu vlastní hodnoty je prvních pět až šest let života. V dalším životě mohou ještě silně zapůsobit různé osudové rány, ztráty, neúspěchy, násilí apod. To, jak tyto události zpracováváme, ale již závisí na oné rané fázi vývoje osobnosti. Mezi základní faktory, které mají vliv na sílu pocitu vlastní hodnoty, jsou otcovská a mateřská poselství, rodinný mýtus (věty které se v rodině často opakovali např. „Svět je nebezpečné místo“), vztah k vlastnímu tělu a genetika. V tomto článku se budu soustředit především na otcovská a mateřská poselství.

Jak na nás působí rodičovská poselství?

Rodičovská poselství, ať už jsou dobrá nebo špatná, na nás působí jako jakési tajné naprogramování. Tajné proto, že nás většinou v našem dospělém životě ovládá z úrovně nevědomí. Dítě ještě nemá vyvinuté účinné obranné mechanismy a nedokáže si racionálně vysvětlit chování rodičů. Vše se ho emocionálně dotýká a tím se silně vtiskuje do jeho duše.

Většina rodičů to s námi myslí dobře a vychovávají nás tak, jak nejlépe dovedou a také tak, jak je vychovávali jejich rodiče. Tímto způsobem se přenášejí vzorce chování z generace na generaci. Rodiče nejsou dokonalí. Mají své starosti, úzkosti, často nezvládají vlastní emoce…

Velmi důležitý krok na cestě k vymanění se z rodičovských programů je uvědomit si, že jsme již dospěli a se svými problémy můžeme něco dělat. Jinak zůstáváme ve vleku rodinných vzorců a v pozici oběti – za všechny naše problémy mohou rodiče.

To, co nám tedy rodiče předali v prvních letech života, se stává výchozím nastavením (vzorem) pro naši subjektivní interpretaci a prociťování událostí, které v současnosti prožíváme. Pokud nás rodiče měli bezpodmínečně rádi a přijímali nás takové, jací jsme, tak obvykle nemáme se sebepřijetím a pocitem vlastní hodnoty žádné potíže a vydrží nám to až do konce života. Popravdě řečeno neznám nikoho takového neznám.

„Může člověk vlastní hodnotu dokázat? Nemůže. Vlastní hodnota je stabilní pocit, který buď máme nebo nemáme. Kdo chce svoji hodnotu dokazovat, dělá to právě proto, že se cítí méněcenný.“

Tajných programů, které nám rodiče mohli předat, existuje skutečně mnoho. V tomto článku uvedu pouze tři, které se vyskytují velmi často. Ostatní rozebírám v dalším článku (vyjde v placené sekci na www.psychologie.cz)

Tyto tři programy (vzorce) nazývám:

• Nejsem dost dobrý
• Jsem nežádoucí
• Nezažil jsem dostatek

Jakým způsobem se tyto programy vytvářejí?

Mnozí rodiče často svoje děti srovnávají s druhými. Anička si například neumí zavázat tkaničky. Maminka ji řekne: „Aničko, podívej se na Pepíčka, ten si umí pěkně zavazovat tkaničky.“ Anička zažije pocit, že si neumí tak pěkně zavázat tkaničky, cítí se, že není dost dobrá a začne se srovnávat s Pepíčkem. Pokud se srovnávání a podobné věty opakují často, v dítěti se tvoří emocionální program (vzorec) „Nejsem dost dobrý“. 

Když jsem rozebírala dětství s jedním ze svých klientů, tak jsem se dozvěděla: „Často jsem měl pocit, že je obtěžuji a nikoho vlastně nezajímám. Dostal jsem najíst, měl jsem plnit svoje úkoly a nikoho neotravovat, to bylo vše.“ Pokud dítě zažívalo tyto pocity, byť byli třeba subjektivní, vytvořil se u něj vzorec „Jsem nežádoucí.“

Vzorec „Nezažil jsem dostatek“ často pramení z rivality, kterou dítě pociťuje vůči svým sourozencům. „Bratra měli vždycky radši, byl chytřejší a dostával lepší známky.“ Osten závisti vůči sourozenci může utkvět velmi hluboko. Dítě má pocit, že bylo ošizeno a nedostalo potřebnou lásku a uznání. Vzniká v něm jakási díra, kterou lze přirovnat k vnitřní prázdnotě, kterou lze přirovnat k vnitřní prázdnotě.

Ve všech uvedených případech byla dítěti láska dávána podmínečně. Děti se začaly definovat ve vztazích k jiným lidem, se kterými byly srovnávány nebo se srovnávaly, a jejich sebehodnota se začala vázat na vnější zdroje. Odtud pramení ta hluboká vnitřní nejistota a potřeba potvrzení od druhých. Tyto vzorce přetrvávají u většiny lidí do dospělosti.

Jak si budou v dospělosti interpretovat situace lidé s těmito vzorci cítění?

Paní X vyrazila s přítelem Y na výlet na kole. Byla pomalejší než on a přítel jí nepřizpůsobil své tempo. Vždy ji trochu ujel, ale po chvíli na ni počkal.

Pokud paní X má dobře vyvinutý pocit vlastní hodnoty, tak se v sobě neponese žádný z výše uvedených vzorců. Bude si vesele užívat výlet a těšit se z toho, že na ni přítel čeká.

„Nestačím mu, nejsem dost dobrá. Určitě mě časem opustí a najde si někoho, kdo je lepší, kdo mu stačí“. Toto může např. zaznít v hlavě paní X, pokud má implementovaný vzorec „Nejsem dost dobrá“.

S programem „Nezažila jsem dostatek“ se paní X budou v hlavě prohánět třeba tyto myšlenky: „No jo, to se mu to ale jede, když má tak skvělé kolo. Já mám, ostatně jako vždy, šmejd.“

A nakonec s programem „Jsem nežádoucí“ paní X napadne: „Určitě mi ujíždí, protože jsem mu na obtíž a nechce se se mnou bavit. Nezajímám ho.“

Může to vypadat trochu směšně, ale pokud si v tomto duchu interpretujeme většinu událostí každodenního života, tak to tak směšné není. Navíc, jak známo, myšlenky ovlivňují emoce, takže se paní X skutečně cítí mizerně a emoce ovlivní tělesné reakce a chování. Nakonec se paní X urazí, přítel Y dostane vynadáno a vůbec netuší proč. Tak takhle sami sobě stojíme v cestě ke štěstí.

Lidé často v úrovni myšlení tuší, že jejich interpretace situací není reálná, ale myšlenky bývají neodbytné a pocity jsou silnější. Vysvětlení (v úrovni myšlení), že se vlastně nic neděje, že máme vlastní hodnotu a že se máme přijímat takoví, jací jsme, většinou moc nepomáhají. Vlastní hodnota a bezpodmínečné přijetí sebe samého vycházejí z úrovně cítění, tudíž je potřeba je zažít.

Pokud jsme nezakusili jaké to je „jsem v pořádku, takový jaký jsem“ od svých rodičů, tak na základě vlastní zkušenosti a zkušenosti svých kolegů věřím tomu, že ho lze zažít i v pozdějším věku. Buď s psychoterapeutem, v rámci terapeutického vztahu nebo s nějakou jinou blízkou osobou, která je schopna vám ho zprostředkovat. Jakmile jednou tento pocit získáte, tak se do vás hluboce uloží, a vy už víte jak na to. Potom se začnou „jakoby sami od sebe“ uzdravovat všechna vaše emocionální zranění a vy skutečně získáte pocit vlastní hodnoty se vším všudy.

V naší současné společnosti je zakotveno přesvědčení, že obdiv, úspěch, bohatství a bezmezný konzum vedou ke spokojenosti a zvyšují hodnotu člověka.  Je to blud. Určitě znáte Ježíšova slova „Vždyť snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do království Božího.“ Království Boží je v duši člověka. Klid a vyrovnanost můžeme najít jen ve vlastním vnitřním světě. Znám to z vlastní zkušenosti a také ze zkušenosti lidí, kteří dosáhli ve vnějším světě velkého úspěchu. Úspěch a bohatství je fajn, člověk je za ně vděčný, ale také to samozřejmě něco stojí. Na tyto dary si však rychle zvyknete a už vám nepřinášejí takové uspokojení. Navíc víte, že vám mohou být kdykoli odejmuty (například v podobě nemoci nebo autonehody). Pocity prázdnoty, pokud je nezaplníme ve svém nitru, s námi však zůstávají stále.

Naše konzumní společnost zanedbává vnitřní svět. Hluboké štěstí a spokojenost není ke koupi. Pocit prázdnoty, nuda, pocity méněcennosti, závist, agresivita, úzkostné poruchy, deprese, chorobné závislosti a násilí – to jsou typické symptomy, které z tohoto klimatu pocházejí. Lidé si je s tím však většinou nespojují.

Jak tedy dosáhnout toho, abychom byli se sebou spokojení, měli se rádi a věřili, že jsme v pořádku takoví, jací jsme?

Na správnou stopu nás může přivést zkoumání dosavadního života a uvědomování si vlastních pocitů. Co nám o nás zrcadlili rodiče, když jsme byli dětmi? Byli rodiče s námi spokojeni? Očekávali toho od nás příliš mnoho?

Nikdo nemůže za to, že má v sobě tajný program, protože tajné programování je výsledkem zranění, odmítání a ponižování v raném dětství. Kdysi jsme ho potřebovali, abychom se vůbec nějak dokázali vyrovnat se světem, který nám nebyl tak úplně příznivě nakloněn.

Proti těmto programům však často bojujeme zcela nevhodnými prostředky. Snažíme se zaplnit tu díru prázdnoty, která se v nás vytvořila a naše pocity umlčet např. podáváním maximálních pracovních výkonů, nadměrným sportováním, sexem, nakupováním, alkoholem. Tajné programy se ale tak snadno vymazat nedají, protože se hluboce emocionálně vryli do naší duše.

Následky fungování tajných programů mohou mít různou závažnost. Zásadní je však vědět, že když se proti nim snažíme bojovat, jejich působení sílí. Nejprve je třeba přijmout, že jsou naší součástí. V hlubinné psychologii se tomu říká, přijetí vlastního stínu. Potom mohou následovat změny.

Účinný způsob jak vypátrat své tajné programy je psychoterapie. Navíc v rámci psychoterapeutického vztahu můžeme zažít pocit vlastního přijetí. Velmi léčivý je také kontakt s lidmi, kteří nám pomohou posilovat niterné přesvědčení, že jsme v pořádku, dostateční a vítaní na tomto světě. Nikdy nebudeme dokonalí, a dokonalí být ani nemusíme.

Život se dá posoudit jedině z hlediska smrti. Když se člověk na konci ohlíží, je podstatné, aby si dokázal uspokojivě odpovědět na otázky: Pro co jsem žil? Komu jsem pomohl? Kdo byl spokojenější a šťastnější, protože jsem tu byl já? Kolik lásky jsem dokázal dát?

K upevňování vlastní sebehodnoty a překonání pocitu prázdnoty nám také pomůže naplnění potřeby transcendence, potřeby spojení a budování vztahu s něčím vyšším. Tato potřeba je hluboce uložena v každém člověku. Je to základní lidská potřeba a nemůžeme ji vytěsnit. Skutečnost je taková, že některé síly v nás jsou mocnější než my. Je jedno, jestli tuto potřebu naplníme prostřednictvím náboženství, pobytů v přírodě nebo skrze moudrost vlastního nitra, na kterou se můžeme napojit třeba v meditacích, ale je třeba, aby tento vztah byl budován dlouhodobě a konkrétně. Potom ustupuje vnitřní neklid a nastupuje pocit dostatku.

Radka